Poprvé v éteru aneb dvojí vykročení z komfortní zóny

Také se vám stává, že jisté životní moudro kříží opakovaně vaši cestu, plíží se do vašeho podvědomí a mění směr vašich kroků?

„Je třeba překračovat své komfortní zóny“, slýchám kolem sebe v posledních měsících.

(Ne)bezpečné hnízdečko

Zóna komfortu je naše vnitřní hranice, kde se cítíme spokojeně, v klidu a nic nás neohrožuje. Je to bezpečné hnízdečko, kde nám nehrozí žádné velké nebezpečí, ale možná nám v něm postupem času začne být těsno, přestaneme si v něm hovět, možná se začneme nudit.

Žít život bez ohrožení, změny a rizika se zdá být v pořádku. Přináší ale také rutinu, lpění na nefungujících vztazích, žijeme se zaběhnutými komunikačními stereotypy, zůstáváme v zaměstnání, kde nejsme spokojení… A to již nezní příliš bezpečně!

Je třeba vykročit!

Udělat pár kroků neznámým směrem, vstoupit do rizikové zóny, učinit něco, z čeho máme obavy. To jsou kroky, které mohou měnit náš osobní či profesní život.

Vykročme vstříc něčemu novému, pusťme do života svěží energii, rozvíjejme svou osobnost, objevujme skryté talenty, zkoušejme nové věci, které nás baví, potkávejme zajímavé lidi… Benefitů může být spousta :-).

Dva kroky z komfortní zóny

I já nedávno překročila velkou komfortní zónu. Vlastně to byly zóny dvě. Dostala jsem pozvání do pořadu rádia Hey Mezi nebem a zemí.

• „Já a v rádiu? Co tam budu říkat?“ napadlo mě při čtení pozvánky od redaktorky.
• A hned následovala myšlenka: „Tak daleko! Jak se tam dostanu?“

Prvotní obavy byly uklidněny faktem, že pořad bude natáčen až za dva měsíce. Do té doby se TO nějak vyvrbí, že?

Nene, kdepak! To JÁ se budu muset postarat a převzít odpovědnost!

 60 minut v rádiu a 240 km v autě

• „Nerada mluvím před mnoha lidmi a nerada řídím auto! To nedám!“ snažily se mě odradit obavy v mé hlavě.
• Následovaly vzpomínky na články a diskuze právě o překračování komfortních zón a řekla jsem si: „Já to zvládnu.“

Vydala jsem se autem na dlouhou cestu do nahrávacího studia ve Vlašimi, v útulné kavárně se setkala s milou paní moderátorkou, kde jsme společně doladily linku našeho rozhovoru a poté se přesunuly do podkrovního nahrávacího studia, kde náš rozhovor pokračoval v příjemné atmosféře tentokrát už naživo.

Poprvé jsem mluvila v rádiu a hned o tématu, které mě baví, naplňuje i živí.

Ze živého rádiového vstupu jsem měla velké obavy, ale řekla jsem si, že je to zajímavá zkušenost, která se nemusí jen tak opakovat. Je to jeden ze způsobů, jak sdílet myšlenky a názory o komunikaci ve škole s dalšími lidmi.

Vodotrysk energie

Po natáčení jsem vyšla do teplé letní noci, prošla se kolem překrásných vodotrysků v centru Vlašimi a zaplavila mě vlna pozitivní energie. Převládl pocit, že se věnuji něčemu ohromně důležitému, něčemu co může změnit a zpříjemnit život dalším lidem, zejména pak učitelům.

Třeba i jen pro jednoho z nich bude mé snažení tou hozenou rukavicí, výzvou či správnou směrovkou na rozcestníku.

A to za překročení komfortní zóny stojí :-).