O čem svědčí vysvědčení?

Přiblížil se poslední den školního roku, dětmi i učiteli oblíbená událost spojená s předáváním vysvědčení. Žáci kráčící do školy ve slavnostním odění a s tvrdými deskami v rukách, paní učitelky chystají svazek vysvědčení a kbelíky na hromady květin.

Oslava, nebo rodičovská nespokojenost?

Děti doma čeká oslava „hezkých” známek, sladká odměna, příspěvek do prasátka či spokojený úsměv na tváři rodičů… NEBO také nespokojené poznámky rodičů, srovnávání se sourozencem či vyhrožování kariérou obsluhy popelářských vozů.

Co znamená, že umím matematiku chvalitebně a anglický jazyk dobře? Co zvládám, když mám v kolonce hudební výchova jedničku? A jaké jsou mé výsledky v chemii, když je učitel ohodnotil dostatečně? Kdo ví? Možná ani učitel v tom nemá jasno…

V dnešních školách totiž převládá hodnocení na základě procentuálního úspěchu, počtu chyb, srovnávání se vzdělávacími programy, ostatními dětmi či „ideálním” žákem.

Slova vs. čísla

Řada škol ustupuje od klasických „bičů” a hodnotí slovně. Je to jistě velký časový nápor na učitele, ale pro žáky i jejich rodiče je slovní shrnutí dosažených výsledků pochopitelnější a přínosnější než krasopisně vykreslená čísla u jednotlivých předmětů. Dozví se v něm, co dítě ovládá, které mety zdolalo, v jakých oblastech vyniká a v čem má ještě prostor ke zlepšení. Navíc slovní hodnocení zcela jistě podporuje vnitřní motivaci dětí. Žáci se dozvídají, kam se posunuli od svého předchozího hodnocení, v čem konkrétně vynikají a na které oblasti se více zaměřit.

Moje vysvědčení včera a dnes

Jako dítě jsem se na poslední den školního roku velmi těšila. Už od rána na mne dýchala slavnostní atmosféra, do školy se šlo tak nějak lehce, nic nepříjemného nehrozilo. Věděla jsem, jak asi bude vysvědčení vypadat a že rodiče budou spokojeni.

Už tenkrát jsem ale pociťovala, že známky na vysvědčení nejsou úplně všeříkající. Cítila jsem nespravedlivost a neobjektivnost tohoto způsobu hodnocení. Známkování se lišilo jak ve vztahu k vyučovacím předmětům, nejednotné přísnosti učitelů i v po- rovnání se spolužáky. Jednička z češtiny byla jiná než jednička z matematiky, trojka od přísného učitele se stala cennější než dvojka od jiného pedagoga. Jinak působila i výborná známka na mém vysvědčení a „stejná” u souseda v lavici.

Stejně jako dnes jsem také nechápala, proč TO vysvědčení dospěláci tak řeší. Moji rodiče byli rádi, když jsme vykonali maximum pro dosažení co nejlepších známek. Nějaká ta sladkost či maličkost ke dni vysvědčení patřila, prarodiče přispěli mincí do prasátka. Nechápu ale, když kolem sebe vidím tolik humbuku kvůli průměru známek na vysvědčení a nenaplněných představ ambiciózních maminek a tatínků. Také nerozumím proměňování „hezkých” známek za peníze či jiné benefity.

O čem tedy vysvědčení vypovídá? Jaké poselství přináší dětem? Je důležitější „pěkná” známka, nebo dobrý pocit z pokroku v učení? Proč hodnotíme žáka, ne jeho výkon? Takových otázek mne napadá spousta, odpovědi na ně nejsou jednoduché. Jsem si ale jista, že všechny problémy, které s sebou hodnocení nese, souvisí se třemi oblastmi, na které bychom se jako rodiče i učitelé měli zaměřit. Jedná se o efektivní komunikaci, vnitřní motivaci k učení a partnerský přístup.

Pohled z druhé strany

Jako učitelka mám den předávání vysvědčení docela ráda. Mísí se v něm pocit úlevy, že všechna mašinérie s hodnocením, zapisováním známek, tiskem vysvědčení, podepisováním a razítkováním je za mnou. Navíc představa blížících se prázdnin dodává dost energie pro plnění všech povinností souvisejících se završením školního roku.

Na naší škole dostávají vysvědčení i učitelé. Žáci se aktivně zapojují do vyplňování dotazníků, z nichž pak vzejde celkový výsledek hodnocení předmětu v je- dnotlivých třídách. Učitel tedy dostane pěknou kupičku tiskopisů a získá zpětnou vazbu v nejrůznějších oblastech jako je poutavost výuky, příprava na vyučování, používání pomůcek a metod, přístup k žá- kům či postoj k dodržování pravidel a podobně. Nechybí ani výčet vlastností, kterých si na učiteli žáci váží i těch, které se jim nelíbí. Mé první učitelské vysvědčení mě celkem potěšilo, ale také jsem musela zalistovat ve slovníku a zjistit, jak nebýt třeba licoměrná :-).

Jaké jsou Vaše vzpomínky na předávání vysvědčení? Máte tyto dokumenty zařazené v šanonu, ukazujete je svým dětem, nebo skončily někde v propadlišti dějin?

Užijte si poslední den školního roku a sladký začátek prázdnin :-).