Vyškrtávám slova ze svého slovníku

Je krásný slunečný den, první jarní sobota a já sedím v knihovně u počítače. Tak jak jsem si v předchozím příspěvku slíbila, tvořím tu další příspěvek na blog pro učitele.

 Slovníky všude kolem nás

Mezi policemi plnými knih se múza ozývá ze všech koutů a prsty se mi rychle rozbíhají po klávesnici. Téma hledat nemusím, je ukryté za hřbety desítek či stovek knih s názvem „slovník“ na hřbetu.

Každý z nás má doma řadu slovníků – spisovné češtiny, cizích jazyků, synonym… Ve své hlavě si nosíme každý ten svůj se slovní zásobou, který používáme při komunikaci s ostatními a možná i se sebou. Asi jste si všimli, jak nakažlivá bývají některá slova. Stačí pobýt pár dní na Moravě a osvojíte si termíny jako „šalina“, „rožnout“ či „hicna“.

Slovní zásobou při efektivní komunikaci se mimojiné zabývám v e-booku 3 kroky ke zkrocení džungle před tabulí.

Plus i mínus

Nemusíte ani nikam jezdit, doma si do slovníku doplňujete vlastní pojmy. Já například po pár měsících ve společné domácnosti s partnerem (dnes již manželem), používám pojmy, které bych asi jinak nikdy z úst nevypustila. Mezi naše domácí skvosty patří třeba „mimiňáč“, „plávy“ nebo „ňuchat“.

Není tomu tak dávno, co jsem ale naprosto záměrně svůj slovník ochudila o několik pojmů, a to: hodný, šikovný/šikulka, poprosit, chtít. A hodně se snažím omezovat zápory v požadavcích jako „nemohl bys“, „nechtěla bys“, “nemůžeš“ apod. Hned vám vysvětlím proč.

Hodný, hodná, hodné

Také se vám někdy stalo, že se vás někdo z příbuzných zeptal: „A je ta vaše holčička / chlapeček hodná / hodný?“. Určitě ano a nejspíš jste měli tendenci odpovědět: „Ale docela jo.“

Co to však znamená „být hodný“? Nezlobit, nic neříkat, poslouchat na slovo, spát, dát pokoj, o nic se nezajímat? Nevím. Proto se většinou zeptám, co tím dotazující myslí. Sám často uvede podobné významy, nebo vlastně ani neví.

Většina výše popsaných charakteristik nepatří mezi mé prioritní výchovné cíle. Jak tedy posoudit, zda jsou moje děti hodné?

A co teprve, když vám někdo řekne:

• „Ty jsi hodná.”
• „Nebyla byste tak hodná a nepomohla mi?”
• „Buďte tak hodný a sundejte si boty.”

Já za tím slyším skryté podtexty:

• „Ty to pro mě určitě uděláš, i když nechceš.“
• „Pomozte mi, nikdo vhodnější tu není.“
• „Sundej si ty boty, máš je jako čuně.“

Šikovný, šikovná, šikulka

Říkáte si, co proti takovému lichotivému označení má? Vždyť je to pěkná pochvala. A to je právě ten kámen úrazu. Jedná se o nálepku, kterou s dobrým úmyslem lepíme nejen dětem na čelo a ještě si myslíme, že jím tím dodáváme sebevědomí. Místo toho dítě tlačíme k chování, které jim není vlastní. Je od nich očekáváno, že se budou chovat podle přisouzené role, což může být pro děti vyčerpávajícím závazkem.

• Jak vypadá zpětná vazba?

Dáte si například velkou práci s výrobou velikonočního věnce. A někdo přijde a řekne: „Ty jsi ale šikulka.“ Většina lidí má tendenci odpovědět: „Ale ne, to nebylo nic složitého… A tady se mi to moc nepovedlo, je tam vidět lepidlo a tahle stuha se příliš nehodí.“

Ačkoli jste se svým výsledkem spokojeni, neradi byste se chlubili, a tak se mísí příjemné pocity z pochvaly s rozpaky.

• Co by tedy bylo lepší?

Pozitivní zpětná vazba typu: „Moc se mi líbí Tvůj věnec. To ti muselo dát hodně práce nalepit tam všechny ty ozdoby. A ta mašle k nim krásně ladí.“ Vy si pak řeknete: „Jo, má pravdu. Věnec se mi povedl.“

Nezní to hned lépe? Ocenění ano, ale jen slovy, která popisují činnost či výsledek činnosti, ne osobu a její vlastnosti.

Poprosit

Tohle slovo máme ve svých slovnících ve složce s názvem „žádosti“ a používáme je v situacích, kdy chceme požádat někoho o laskavost. Proč tedy rovnou nepoužít slovo „požádat“. Cítíte ten rozdíl?

• „Mohu vás poprosit?“

Na mě taková otázka působí jako snaha, aby mi někdo pomohl s činností, kterou opravdu dělat nechce a která pro něj bude obtěžující. Bude to pro něj otrava a já jsem vlastně taková „otrava“, že to vůbec po někom chci. Žádost vyznívá jako neoprávněná.

• „Mohu vás požádat?“

V tomto případě žádám něco oprávněně a zcela bez negativních pocitů a výčitek. Proč tedy nepožádat paní prodavačku u pultu, pána v autobuse o pomoc s kočárkem či žáky o dokončení práce?

Zkuste tato slova v praxi zaměnit a sami uvidíte ten rozdíl.

Chtít

Rozlišuji slovesa „chtít“ a „potřebovat“. Velmi se mi to osvědčilo v komunikaci se svými malými dětmi.

Představte si, že je dítě rozčilené a pláče. Příčinu jeho nepohody může pomoci objasnit otázka: „Co chceš?“, nebo „Co potřebuješ?“.

• „Co chceš?“

Malé děti často ani nevědí či nedokážou najít odpověď. Začnou přemýšlet, co by tak asi mohly chtít… lízátko, poníka, či snad letadlo?

• „Co potřebuješ?“

Jak se změní odpověď na podobnou otázku? Co opravdu dítě potřebuje, aby se opět cítilo dobře? Možná pomazlit, svačinku, či si odpočinout.

Vidíte a cítíte rozdíly v odpovědích na tak podobnou otázku? Nejedná se o synonyma. Chtít můžeme ledacos, ale pátrání po potřebách nás přivede na správné řešení problému. Lízátko sice může odpoutat pozornost od problému, ale příčinu této nepohody neřeší.

Nemohl bys, nechtěla bys, nemůžeš.?

V neposlední řadě vyřazuji ze svého aktivního slovníku asi nejtěžší část, a tou jsou zápory v požadavcích. Proč používat zápornou otázku, když očekávám kladnou odpověď? To je možná otázka pro češtináře. Mně to ale z psychologického hlediska nepřipadá správné.

Požadavek získává negativní náboj už v počátku, oběma stranám tak může negativně ovlivnit emoční nastavení dialogu.

• „Nemohl bys mi s tím prosím pomoci?“
• „Nechceš už jít domů?“
• „Nemůžeš se stavit v obchodě?“

A co pozitivní formulace?

• „Mohl bys mi s tím prosím pomoci?“
• „Chceš už jít domů?“
• „Můžeš se stavit v obchodě?“

Možná bude odpověď na otázky v obou případech stejná, ale věřím, že k lepším vztahům přispívají otázky formulované pozitivně.

A co vaše slovníky?

A jak vypadají vaše slovníky? Co v nich přibývá a co naopak vyřazujete? Budu moc ráda, když se se mnou o své slovní skvosty i vyděděnce podělíte v komentářích dole pod příspěvkem.

Pokud vás toto téma zajímá, více se můžete dozvědět v e-booku 3 kroky ke zkrocení džungle před tabulí.