Nemám paměť na jména!

Já prostě nemám paměť na jména! Říkám si rok co rok na začátku září. Nové tváře žáků v lavicích a dlouhé seznamy jmen mi nahánějí hrůzu. Jen za loňský školní rok to bylo více než třicet tváří nových kolegů a na dvě stovky žáků ve třídách. Přestěhovala jsem se totiž do jiného města a začala učit na nové škole.

Jak se s tím poprat? Ptám se snad každý rok.

A právě v průběhu předchozích dvou pololetí jsem přišla na řadu pomůcek i vychytávek a ráda se s vámi o ně podělím.

1. Paměťová vodítka

Po letech jsem oprášila tipy pro lepší zapamatování načtené v psychologických knihách o paměti. Řada z nich se mi velmi osvědčila. Informace se totiž začaly propojovat bez mechanického memorování.

Nejvíce jsem využila zapojení představivosti při přiřazování jména k obličeji. Jak na to?

1. KŘESTNÍ JMÉNO: Vybavím si známou osobu se stejným křestním jménem (někdo z rodiny, kamarád, mediální osobnost) a snažím se najít podobné rysy (např. v obličeji, barva vlasů). Totéž může fungovat i u příjmení (pokud se někdo známý jmenuje stejně, nebo podobně).
2. PŘÍJMENÍ: Nechám pracovat fantazii a hledám podobnost mezi vzhledem (např. tvar nosu, účes) a příjmením. Např. Kolář… kolo… kulatý obličej, Smetana… Vltava… vlnité vlasy.

Čím je asociace bláznivější, vtipnější a absurdnější, tím stoupá pravděpodobnost zapamatování.

2. Oslovování, opakování

Nejlépe si jména procvičím, pokud je co nejvíce používám. Tedy se snažím žáky co nejčastěji oslovovat jménem.

Během samostatné práce žáků si najdu chvilku na zopakování jmen (podle zasedacího pořádku).

Pokud si s představovanou osobou (třeba kolegou) podávám ruku, snažím se ji zároveň oslovit jménem. Např. když se mi představí Petra, navážu hned oslovením: „Moc mě těší, Petro.“ „Petro, moc ráda tě poznávám.“

3. Fotky žáků

Velmi se mi vyplatilo zapůjčení hromadných fotografií tříd. Ty jsem si ofotila a doplnila k obličejům jména. Pomohla mi i fotokniha darovaná třídní učitelce, ve které patřila každému z žáků jedna stránka. Po večerech jsem si knihou listovala a snažila si vyrýt do paměti jména žáků i s jejich podobiznami.

Na některých školách mají žáky vyfocené a uložené přímo v systému (např. v Bakalářích). Nevýhodou je, že fotky jsou malé a někdy na nich děti nebývají poznat (zejména když byly podobizny pořízeny před několika lety).

4. Zasedací pořádek

Jsem vizuální typ a vyhovuje mi zapamatovat si jména podle rozmístění žáků v lavicích. Problémem zůstává, že se zasedací pořádek mění několikrát za pololetí a to má paměťová vodítka dosti rozhodí.

5. Cedulky, samolepky

Na začátku roku bývá zvykem, že si žáci vytvoří cedulky se jménem a ty postaví před sebe na lavici. Mohou být užitečnou pomůckou pro aktivní procvičování jmen. Nevýhodou je, že se cedulky rychle poničí a poztrácí, časem žáky nebaví je stále hledat.

Osvědčilo se mi, když si žáci napsali velkým písmem své jméno na samolepku a tu nalepili na svůj sešit. Pak už stačí, aby na začátku hodiny ležel sešit otočený tou správnou stranou na lavici. A vizuální procvičování může začít.

6. Paměťové hry

Naštěstí si nemusíme jen nudně projíždět fotky a seznamy jmen. Můžeme si zahrát třeba některou z osvědčených her.

V zapamatování hraje roli i časté procvičování. Společné procvičování jmen se může hodit zejména v případě, kdy se žáci ve třídě neznají (v 1. třídě, v primě na gymnáziu, v 1. ročníku na SŠ). Jaké hry tedy zařadit na začátku září?

• Veselá Veronika: úkolem každého žáka je najít vhodný přívlastek, který ho vystihuje. Vybrané přídavné jméno musí začínat na stejné písmeno jako křestní jméno.
• Barevná písmena: žák na čtvrtku napíše oblíbenou podobu svého jména s přáním, aby ho ostatní takto oslovovali. Své jméno může vybarvit a doplnit kresbami tak, aby co nevíce vystihli sebe a svoji osobnost. Žáci postupně představují své jméno ostatním, mohou přidat i další informaci (např. kdo jim jméno vybral a proč, co se jim na jméně líbí).
  Navázat můžeme i metodou Poslední slovo patří mně. Žáci odhadují a sdělují, proč bylo jméno graficky ztvárněno určitým způsobem (barvy, obrázky, uspořádání). Jako poslední okomentuje svůj výtvor sám autor a po něm už nezazní žádné další komentáře.
  Barevná jména můžeme také vyvěsit ve třídě a mít jejich podobu stále na očích.

• Koště: účastníci stojí ve velkém kruhu, jeden zaujme místo uprostřed a v ruce drží koště (hůl, tyč..). Vysloví jméno spolužáka z kruhu a vyzvaný musí chytit koště dříve, než spadne na zem. Pokud se mu to podaří, vrací se na původní místo, pokud ne, zaujímá roli vyvolávajícího uprostřed.
• Pavučina: Stojíme nebo sedíme v kruhu, učitel drží v ruce jeden konec provázku, klubíčko posílá/kutálí/hází libovolnému žákovi a zároveň vysloví jeho jméno. Ten chytí provázek tak, aby zůstal natažený, klubko posílá s oslovením dál. Když už všichni účastníci drží v ruce provázek, pustíme se do opakování jmen pozpátku. Tedy namotáváme provázek zpět do klubíčka a vyslovujeme nahlas jméno toho, komu klubko provázku posíláme.

Jaké jsou vaše osvědčené tipy na zapamatování jmen většího počtu lidí? Podělte se s námi v komentářích pod článkem.

Pevně věřím, že letošní porce nových jmen a tváří bude pro mne snáze rozlousknutelným oříškem.

Přeji to i Vám, milá/milý ………………………  :-).